Televize a dítě aneb kde je hranice?!

Radostí i starostí si s dětmi užije člověk víc než dost. Jsem maminka dvou malých capartů a stále mě překvapuje, jak si spoustu věcí, které jsme prováděli v dětství, uvědomíme až se svými dětmi. Teprve dnes se dokážu vcítit do své maminky a děje se to opravdu každý den.

Nedávno, když můj pětiletý synovec koukal na tablet, jsem se až zhrozila, co tam na děti vlastně čeká. To, k čemu my jsme jako malí neměli vůbec přístup, je v dnešní době pro děti denním chlebem.

Mami, já chci panenku!

S touto větou jsem jako malá přemlouvala maminku, aby mě nechala koukat na film “Panenka Chucky”. Samozřejmě mi to bylo hned zatrhnuto. Problém byl v tom, že zrovna když běžela moje vysněná “pohádka o panence”, mě hlídala moje (v té době pubertální) sestra. Naši si po dlouhé době chtěli zatrsat na plese. Když jsem si sedla k televizi a nic jsem po ní nechtěla, rozhodla se, že si půjde po svém, dokud za ní nepříjdu s nějakým “otravným” problémem. Jenže já nešla a nešla. Seděla jsem jak přikovaná v křesle a právě jsem prožívala svůj nejhrůznější zážitek. Seděla jsem opravdu jen proto, že jsem se dokonce i bála dojít k ní do pokoje a sundat nohy z křesla. To, že jsme byla většinu času otravné dítě mě v téhle chvíli zachránilo. Asi třičtvrtě hodiny mého nezájmu jí nakonec dostalo z pokoje a šla se na mě podívat. Nikdy předtím jsem jí neviděla tak ráda. Televizi ihned vypnula a když jsme si šly lehnout, snažila se mi vysvětlit, že to všechno dopadne dobře, že se panenka polepší atd. No… moc jsem jí to stejně nevěřila, ale dala jsem se tím ukonejšit. Parkrát jsem pak chtěla mít rozsvícenou lampičku a zahrabané nohy do peřiny. Kde kdo by řekl, že to tím skončí, ale…

Za pár dní jsme jeli za babičkou a ta mi připravila nevídané překvapení. Na půdě prý našla nějaké staré panenky. Měli by jste vidět můj výraz, když mi přinesla tu “nejkrásnější”. Měla krásné zrzavé vlasy a veliké oči. Panenku jsem si vzala, aby se babička nezlobila, ale mamce bylo dost divné, proč si s ní nechci vůbec hrát. V té chvíli jsem musela zradit sestru a přiznat se. Ta panenka totiž seděla v rohu pokoje a pořád na mě koukala. Dokonce i když se zhaslo jsem viděla její pronikavý pohled.

Maminka mi řekla, že můžeme panenku vrátit nebo vyhodit, já ale byla neúprosná a trvala na tom, že se musí spálit. Že prý kdyby se vyhodila, tak by se zase vrátila. Nakonec mi všichni ustoupili a pro můj klid v duši jsme šli panenku slavnostně spálit do kotle.

Také v téhle fázi se to může zdát jako konec příběhu, ale kdepak. Neuhodli by jste, co se stalo. Byla jsem totiž přesvědčená, že panenka určitě neuhořela. V tu chvíli mamka udělala asi nejlogičtější věc a řekla mi, ať se jdu přesvědčit. Netušila ovšem, že panenka měla oči skleněné. Neřekla bych, že za to mohla její neznalost fyzikálních zákonů, spíše si to zkrátka jen neuvědomila. Ve chvíli, kdy jsme otevřeli víko, mě polilo horko a veškeré uklidňování přišlo vniveč. Zespod kotle na nás zíraly dvě velikánské skleněné oči. V tu chvíli jsem se asi nelekla jen já. No, každopádně nějaký čas bylo o trauma postaráno. Dnes už na to koukám jako na veselou historku, ale tehdy to opravdu nebyla sranda…

Co tím vším chci říct?

Z vlastní zkušenosti vím, co bych dala tenkrát za to, kdyby někdo odnesl televizi a já hrála třeba karty. Občas necháme svá robátka sedět u tabletů a notebooků bez toho, aniž bychom věděli, na co tam vlastně koukají. Takové výhody, jakože se videa spouští sama za sebou a k mání už jsou i celé filmy online, přinášejí i své nevýhody. A to právě v podobě nemožnosti ovlivnit, na co se budou koukat. Ano, režim blokování samozřejmě funguje, ale věřte, že nezabrání zdaleka všemu. Někdy může být vaše dítko podrážděné právě z toho, co mohlo někdě vidět a problém nastává v té chvíli, když vám to neumí ani popsat. Moje maminka tenkrát věděla, co jsem viděla, pak pro ni bylo jednodušší mi pomoci. Horší je, když nevíte s čím máte svému dítěti pomoci. Neříkám, aby se dětem úplně zatrhlo koukat na internet. Jen bychom si měli dávat větší pozor. Od dětství jsem shlédla ještě pár hororů, ale věřte, že mi ani tak nenahání strach zombie, vlkodlaci a všelijací jiní vrahouni, ale spíš roztomilé panenky. Každé dítě doroste do věku, když už na něj horory nepůsobí tak děsivě. Ovšem tuto tenkou hranici musí každý rodič poznat sám a někdy to není tak jednoduché. Občas tomu zkrátka nezabráníte.

Přeji vám pevné nervy s dětičkama a spoustu “neprobdělých” nocí.

SDÍLENÍ

OKOMENTOVAT

Vložte prosím Váš komentář
Zde prosím vložte Vaše jméno